1. kapitola - Škola čar a kouzel

 
   „Probírá se…“   
   Em uslyšela hlas. Snažila se ze všech sil otevřít oči. Zamrkala a postupně si začala zvykat na prudce osvětlenou místnost.    
   „Myslíte, že byste mne tu mohla nechat samotného tady se slečnou, Poppy?“   
   „Zajisté pane řediteli,“ odpověděla madam Pomfreyová.   
   „Já… Kde…“ vydala ze sebe s námahou Em. Cítila bolest po celém těle.   
   „Vím, že vás napadá asi mnoho otázek a věřte, že vám je rád zodpovím, jen mi dejte čas. A musím vás upozornit, asi mi ze začátku nebudete věřit.“   
   „A kde“   
   „Ano… Dobrá otázka. Měla jste na mysli, kde se nacházíte, že? No, ono je to pro vás teď velice těžké, ale dejme tomu, že jsme nyní ve škole.“   
   „Ve škole?“ zeptala se překvapeně.    
   „Né v té vaší, kterou navštěvujete za běžných okolností. Jsme v docela jiné škole. Škole čar a kouzel.“   
   „Nedělejte ze mne blázna. Není vtipné si utahovat z nemocné dívky,“ sama se divila, co vlastně řekla.   
   „Ale já si z vás přeci srandu nedělám. Říkal jsem, že mi nebudete zprvu věřit.“   
   „Dejme tomu, že bych vám náhodou uvěřila. Proč bych ale já byla v… no… kouzelné škole?“    
   „Kouzelnické slečno, ne kouzelné. Škola nekouzlí, ale lidé v ní. A ptáte se, co tady děláte? Máte teď pro nás velkou cenu. Viděla jste něco, na co si ještě bohužel budete muset vzpomenout.“   
   „Já“   
   „Neříkám hned…“ mrknul na ni Brumbál okem, zvedl se a odcházel.   
   „Počkejte!“   
   „Nebojte, není to naposledy, co jsme se setkali.“   
   Zavřel za sebou dveře a do místnosti vešla žena. Vypadala jako zdravotní sestra.   
   „Jsem madam Pomfreyová,“ představila se.   
   „Já. Sem Em,“ odvětila zraněná.   
   „Já vím. Dovolíte?“ odhrnula část přikrývky a nanesla na bok Em léčivý olejíček z výtažků Kostnatky.   
   „Jau!“ sykla Em.   
   „Samo se to nevyléčí,“ podotkla Poppy.   
   „Ten muž. Kdo to byl?“   
   „Byl to ředitel této školy. A ať vám řekl cokoliv, neměla byste tyto věci ve své mysli v této chvíli vůbec uchovávat. Zapomeňte na to!“