Jednorázovka - Plamínek naděje

Stála na balkóně, při svitu měsíce objevovala ve hvězdách skrytá poselství a čekala… Ač věděla, že se nedočká, naděje ji zahřívala malým plamínkem tak vytrvale, že nešlo přestat věřit. On se vrátí…
Den za dnem plynul, voda v potoce nebyla o nic čistší, oblaky nebyly bělejší a vrány černější, ona však byla starší… Každý den se přibližujeme ke konci… Čas nás neušetří, a když my zvládneme ušetřit jeho, je pozdě. Věděla, že dál to takhle nejde. Je tu jen proto, že musí.
Rok se s rokem sešel a on nepřišel. Nepřijel černý princ na černém koni. Plamínek naděje pomalu zhasínal, ale ještě přeci jen malinko plápolal. Nebyl však takový, jako tomu bylo dřív.
Je tomu už pět let, co odešla z Bradavic. Musela, věděla, že udělala dobře, ale svět mudlů je chudý. Je jenom černý a bílý, neumí být barevný. Čekala na osobu, která jí v podstatě ublížila, ale přesto patřilo její srdce jen jemu. Je to zvláštní ,člověk, který ji ukradl srdce, po tom, co se mezi nimi stalo. Přestávala věřit. Nešlo tomu jinak. Našla si práci, zařídila si skrovný byt. Sedávala u malých kamínek a ráda si pohrávala se svými myšlenkami, které se ubíraly vzhůru k oblakům.
Kariéra před láskou. Nevěřila by tomu, že zrovna on. V nitru tak křehký člověk dokáže své city potlačit natolik, aby udělal to, co udělal. Byli zamilovaní, alespoň v to tedy doufala, a on si ji nevybral. Vybral si práci. Lektvary. Bylinky.
Po deseti letech si párkrát zavzpomínala na doby, kdy byla profesorkou na Škole čar a kouzel. Na svět mudlů si zvykla, a přišel ji už i docela pěkný. Zavzpomínala si i na doby, kdy se tak trápila pro jednoho tajemného muže, kterému dala vše a on jí nic. Ale ty časy jsou pryč. Plamínek vyhasl. Už nechtěla.
Z přemýšlení ji vytrhl zvonek. Zazvonil velice krátce a prudce. Vstala z křesla a zlehka otočila klíčem v zámku. Pootevřela dveře a… Stál tam muž v černém kabátě, s velkým nosem, černými vlasy. Dočista, jak si ho pamatovala. Nevěděla, co říct. On to však vyřešil za ni.
„Můžu dál?“
Přikývla. Poodstoupila ode dveří. V hlavě měla neuvěřitelný zmatek. Tisíce slov, které mu chtěla říct, se jí z hlavy, jakoby poztrácely. Pozorovala ho, jak si sedá na gauč. Odhrnula si vlasy z čela.
„El, vyslechneš mne?“
„Severusi, je tomu deset let. Minulost nevrátíš a to, co jsi mi udělal, už nezachráníš. Asi to tak mělo být.“
„El, poslyš.“
„Ne. Už nechci. Přišel jsi příliš pozdě. Bude lepší, když zase odejdeš.“
Severus se hluboce nadechl, nic však již neřekl. Opřel se o ruce a zvedl se. Mlčky na sebe koukali. Otevřela mu dveře a nechala ho jít.
„El. Já tě tím zachránil. Věř mi,“ zašeptal, když odcházel.
Zabouchla dveře a zády se o ně opřela. V duchu si začala nadávat. Rozeběhla se tedy směrem k balkónu, aby napravila to, co provedla. Otevřela prosklené dveře a vyšla rychlou chůzí ven. To, co spatřila, ji velice šokovalo. Mezi auty ležel muž v kaluži krve, okolo které byl shluk lidí. Můžeme se jen domnívat, jestli to byla náhoda, či ne. Ale El se s tím bude jen velice těžko vypořádávat. Pomalou chůzí se odplížila ke kuchyňské lince, o kterou se opřela zády a sjela dolů do sedu. Neměla sílu vyjít ven. Celý tento den a možná i o dost déle ji doprovázely slzy a vědomí, že kvůli její ješitnosti ztratila toho, na kterého čekala celé roky…